Obrázky ze začátků hygienicko-epidemiologické služby v Ostravském kraji, aneb Život na (starém) Bělidle - MUDr. Vladimír Plesník
Zveřejněno: 29. 5. 2012
img src="../01_img/60_let_hs.jpg" align="left" height="130" style="padding-right:40;padding-left:0;padding-bottom:2;padding-top:8">
Nečekejte historický dokument, ani mravoličný popis práce a potíží těch, kteří se rozhodli (nebo byli přinuceni) podílet se na činnosti nově ustavené hygienicko-epidemiologické služby. Většina tehdejších zdravotníků vnímala tuto „službu lidu“ pejorativně, o prevenci se zajímala jen okrajově a u mladých pracovníků samotný titul „promovaný lékař hygienik“ vyvolával pochybnosti o jejich kvalitním medicínském vzdělání. Název „stanice“ není a nebyl tak honosný jako „ústav“, ale přece jen přiléhavěji vyjadřoval skromné poměry, v nichž jsme pracovali.
Když jsem se jednoho rána v létě roku 1957 dostavil na umístěnkou určené pracoviště, tj. na KHES Ostrava 1, Na bělidle 7, poslala mne pracovnice ve vrátnici, která byla současně telefonní ústřednou, místem pro příjem vzorků biologického materiálu, výdejnou odběrového skla, podatelnou a informačním střediskem, do sousední vilky, kde byla ředitelna. Mírně korpulentní muž s cigaretou na rtech seděl za ošoupaným stolem a podpisoval nějaká lejstra. Roztřeseným hlasem jsem se představil a předložil umístěnku. Zkoumavě na mne pohlédl a řekl, že teď na mne nemá čas, ale ať se vrátím na vrátnici a řeknu, že mne potřebuje na epidě. Byl to MUDr. Jiří Nedvídek, který se stal se mým „šéfem“. V té době však byl soudruhem vedoucím odboru epidemiologie na KHES. Paní Hilda, která kmitala ve vrátnici, byla, jak jsem se později přesvědčil, univerzální pracovnicí zastávající nejrůznější práce. Vyběhla na chodbu a energicky mne strčila do jedněch dveří s pokynem, ať se o mne postarají. Chvilka rozpaků a informace, že téměř všichni „jsou v terénu“. Pak předložení dvou fasciklů se zákony, směrnicemi a závaznými pokyny s tím, abych si to všechno přečetl. Poctivě jsem jimi listoval a četl až do konce svého prvého pracovního dne. Druhého dne po příchodu na KHES mi dr. Nedvídek řekl, ať si obratem přinesu z domu nezbytné propriety, že odjíždíme do Karviné. Rozvíjí se tam epidemie břišního tyfu na pionýrském táboře dětí horníků, je třeba abych pomohl a zůstal tam po dobu jejího trvání. A bylo rozhodnuto – stal se ze mne epidemiolog (nikdy jsem toho nelitoval).
Patřil jsem ke „druhé vlně“ promovaných lékařů-hygieniků, která přicházela posílit odborné kádry hygienické služby. O rok dříve přišlo na KHES a OHES ostravského kraje asi pět lékařů (Blažek, Gawlas, Chobot, Kočí, na další jména si nevzpomínám). Se mnou posílili řady lékařů kolegové Charvát, Olšovský, Trčka, Urban a kolegyně Recmanioková. Ze zde jmenovaných devíti dnes ještě včetně mne zůstávají čtyři pamětníci oněch dob. O málo starší kolegové na HES si většinou udržovali klinickou erudici tím, že současně měli aspoň malý nadúvazek v nemocnici, byli také závodními lékaři menších podniků, nebo měli podle rozpisu OÚNZ noční služby na LSPP, což byla Lékařská služba prvé pomoci. Každý nově do HS přicházející lékař musel v prvém roce absolvovat tzv. kolečko, čili nejméně měsíc praktikovat na určených pracovištích. Já jsem tak pracoval na odděleních epidemiologie, mikrobiologie, hygieny výživy, hygieny komunální a půl roku na infekčním oddělení opavské nemocnice. Tuto odbornou přípravu většiny lékařů ještě „prohlubovala“ povinná půlroční náhrada základní vojenské služby v některé posádce.
Základem nově vznikajících krajských hygienických stanic byly často pobočky Státního zdravotního ústavu (SZÚ). Ostravská KHES vznikla z ostravské slušně prostorově, přístrojově i personálně vybavené pobočky SZÚ, kterou vedl doc. MUDr. Vilém Škovránek. Ten byl roku 1950 povolán na Ministerstvo zdravotnictví a stal se v roce 1952 prvním hlavním hygienikem a epidemiologem ČSR. K ostravské pobočce SZÚ se připojila opavská pobočka SZÚ s potravinářskými laboratořemi a ostravská pobočka Státního ústavu hygieny práce a chorob z povolání.
V letech 1950 – 1952 se celé naše zdravotnictví zaměřilo na rozhodný boj s hepatitidami. Po zřízení HES v roce 1952 a převodu tak zvaných „žlutých sester“ do ní to byl jeden z prvých velkých úkolů celé hygienické služby (HS), zvláště epidemiologů. Okresy byly tehdy mnohem menší a bylo jich více než dnes. Oddělení mikrobiologie a epidemiologie byla na stanicích zřizována mezi prvními.. Často byla jedinými fungujícími odděleními OHES. Protože lékařů v HS bylo málo, někde více méně samostatně pracovaly vyčleněné zdravotní sestry, mající za úkol dělat depistáže u případů infekční hepatitidy a informovat rodinu či kolektiv nemocného o základních epidemiologických opatřeních. Ke „žlutým sestrám“ postupně přibývaly již cíleně školené „sanitární pracovnice“, později přejmenované na „asistentky hygienické služby“ – AHS. Jejich dodnes náročná a odpovědná práce stále zasluhuje obdiv a uznání.
Jednou z prvých sanitárních pracovnic na KHES v Ostravě byla Ludmila Harudová. Nastoupila do zaměstnání 1. 10. 1953 jako absolventka tzv. abiturientského kurzu pořádaného ministerstvem zdravotnictví. Podle jejích vzpomínek se v následujícím roce 1954 uskutečnil další kurz v Brně a později začala na několika středních zdravotnických školách výuka oboru sanitární pracovník. Postupně tak stoupal počet specializovaných pracovníků na všech HES.
Na infekční oddělení nemocnic v Ostravě-Zábřehu a v Opavě převáželi nemocné řidiči sanitních vozidel označených místo červeného modrým křížem. Po mnoha tahanicích o řidiče, auta i o benzín vznikla na většině OHES a KHES Infekční převozová služba (IPS), kterou představoval aspoň jeden řidič se sanitkou. Měla za úkol co nejdříve dopravit nemocného na infekční oddělení, vyčistit a dezinfikovat sanitku a poradit, případně i provést ohniskovou dezinfekci v místě, kde nemocný pobýval. Po absolvování aspoň týdenního kurzu a po úspěšném složení zkoušky před komisí, získal absolvent hrdý titul „řidič-dezinfektor“, spojený s vyšším platem. Když to bylo možné svezla se s IPS na depistáž také žlutá sestra, která jinak musela spoléhat na místní dopravu, nebo jít pěšky. Protože ohnisko muselo být prošetřeno do 24 hodin od nahlášení šlo se za každého počasí kamkoliv. Největším postrachem byly rozlehlé obce, horské osady, jen obecně udané adresy, nebo naopak známá „místa hrůzy“, obývaná lidmi, které dnes eufemicky nazýváme „nepřizpůsobiví“. Situace z filmu Sestřičky, kdy eroticky hladový hajný honí sestřičku, která přišla ošetřit novorozené dítě, není zcela smyšlená a má širší platnost. Častější pronásledovatelé však byli volně pobíhající psi. Řidič byl v těchto situacích jedinou pomocí a ochranou mladých pracovnic.
K osobním ochranným pomůckám pro práci v ohnisku nákazy patřil jen bílý plášť, obličejová rouška, zřídka chirurgické rukavice. O jednorázových pomůckách se nikomu ani nesnilo. V pevné tašce byly potřebné písemnosti, půl kilový balíček Chloraminu a deštník pro případ deště a potřebné obrany. Místo dnešních odběrových souprav se nosily, v lepším případě vozily, plechové stojánky na zkumavky (střešáky), skleněné rektálky, plechové vaničky na sterilizaci pomůcek varem, s možností ohřevu elektřinou nebo plynem. K tomu však bylo třeba vzít sebou i laboratorní kahan. Jehly a injekční stříkačky k odběrům krve či aplikaci sér a vakcín byly nedostatkovým zbožím. Navíc nevalné možnosti přepravy a potřeba mnohonásobného použití se značně projevovaly na jejich kvalitě a životnosti.
V poválečných letech a v začátcích hygienické služby se vyskytovaly velké epidemie břišního tyfu, záškrtu, hepatitidy, pertuse, periodicky také dětské obrny, tedy infekcí dnes u nás díky očkování téměř neznámých. Tehdejší malé možnosti aktivní imunizace však nutily k daleko častějšímu využívání pasivní imunizace. Nejčastěji spočívala v aplikaci normálního lidského imunoglobulinu, běžně označovaného zkratkou GG – gammaglobulin. Podával se především kontaktům s hepatitidou a s poliomyelitidou, také v ohniscích pertuse, spalniček, k profylaxi klíšťové encefalitidy, nebo zarděnek u těhotných žen. Dováželo se sérum proti botulismu, aplikovala se séra proti záškrtu, tetanu, vzteklině a chřipce.
Je namístě stručně připomenout některé příhody z našich začátků. Již jsem se zmínil, že prvé týdny zaměstnání jsem pracoval v ložisku epidemie břišního tyfu. Tato nemoc byla nejen závažná, ale i poměrně častá. Hlavní úlohu na vzniku epidemií měli nosiči břišního tyfu, které však bylo nutné najít, pokusit se o jejich sanaci a soustavně je sledovat. Nebudu zde rozvádět skromné až kuriózní poválečné možnosti terapie např. alkoholem. Pozdější aplikace chloramfenikolu byla velkým pokrokem. Ani tato antibiotická léčba však vždy nedokázala zabránit vzniku nosičství, nebo je vyléčit. Základním preventivním opatřením bylo pořizování kartotéky osob, které prožily onemocnění tyfem., nebo u nichž bylo zjištěno vylučování tyfových zárodků. Na každé OHS byl veden seznam evidovaných tyfových a paratyfových bacilonosičů. Aspoň jednou ročně bylo třeba v jejich bydlišti a na pracovišti provést epidemiologické šetření. Spočívalo v doplnění seznamu kontaktů s nosičem a jejich očkování proti tyfu, dále v ověření nezávadné likvidace výkalů, zajištění zdroje vody a cílené dezinfekce. Často vedlo takové šetření k překvapivým zjištěním a situacím. Při tehdy běžném bakteriologickém vyšetření potravinářů „na zdravotní průkaz“, bylo zjištěno nosičství u nové zaměstnankyně na Osadě Míru, ve které se stravovali a bydleli budovatelé Nové huti KG. S touto mladou Polkou jsem se setkal při škrábání brambor v závodní kuchyni. Za velkého nářku jí samotné a zvláště vrchní kuchařky, která věděla, že zaměstnání nevyšetřené osoby jí bez následků neprojde, jsem nosičku rovnou odvezl na infekční oddělení. Sám jsem se nečekaně dostal do situace, kdy se sekerou v ruce na mě přiběhl velice rozčilený horník. Ukázalo se, že mu závodní lékař odebral při žlučníkových potížích také vzorek stolice a v něm naši mikrobiologové prokázali tyfové salmonely. Závodní lékař mu vzhledem k výpadkům těžby uhlí při opakovaném výskytu tyfu na dole a vzhledem k předpisům zakázal fárání. Když s ním nic po dobrém nepořídil, naopak konflikt ještě narostl, raději ho lékař poslal za mnou, ať se „dohodneme“. Zůstal jsem s ním na oddělení sám, spolupracovnice zmizely a vrátná prý volala o pomoc SNB. Podstatné bylo zjištění důvodu proč tolik stojí o setrvání v práci. Jeho osádka byla vybrána k překonání revírního rekordu těžby uhlí a vše svědčilo o tom, že rekord skutečně padne. S tím byla spojena velká prémie pro osádku a řada dalších výhod. O to vše by při vyřazení z práce přišel. Slíbil jsem mu, že když se dobrovolně nechá izolovat a léčit na infekčním oddělení postarám se, aby o prémii nepřišel. Než přijela hlídka SNB byli jsme domluveni a odešel. Slib jsem splnil díky pochopení vedoucího osádky razičů i vedoucích představitelů dolu a ZV KSČ. Jistě se na dobrém konci této ožehavé situace více než má „diplomacie“ podílela euforie všech z dosaženého rekordu. Zážitků s horníky byla řada, byli to páni, kterým se muselo vyhovět. I když byli povinni dát se očkovat proti chřipce, k závodním lékařům nepřišla na očkování ani desetina osádek. Bylo tedy rozhodnuto, že je musíme očkovat přímo na pracovišti. Jediná vhodná doba, kdy byli pohromadě, byla po vyfárání a koupeli, v šatně, kde jsme byli připraveni všechny naočkovat. To se však nepodařilo, dost jich vyskákalo ze šatny oknem ven a uteklo i bez prádla a šatů. Do velmi nepříjemných situací jsme se dostávali při epidemiích průjmů na šachtě. Odebírání stolice provázely vulgární poznámky a pokřiky havířů, které otřásly i otrlými a na vše připravenými pracovníky, Jaký to byl v jiné epidemii rozdíl od studu a zármutku jeptišek, které podstupovaly stejné vyšetření.
Pacienti s hepatitidou byli poměrně často hospitalizovaní na interních odděleních a nemálo starších lékařů ani nevěřilo jejich nakažlivosti. Ještě ve větší míře to platilo u zubních lékařů. Hepatitidou kdysi onemocněla mladá manželka pacienty velmi vyhledávaného starého zubaře. Při depistáži mu byl uložen zákaz práce v době zvýšeného zdravotního dozoru a navržena aplikace GG. Nemohl se smířit s předaným rozhodnutím a brunátný zlostí přijel i v pracovním bílém plášti za mnou na stanici. Z řady jeho velmi hlučných vývodů, proč je rozhodnutí hloupé jako my všichni, si spolehlivě pamatuji na argument, že „přece není koprofágem hoven své ženy“. Aplikaci GG odmítl a od setrvání v práci ustoupil až po pohrůžce zásahu Veřejné bezpečností. Určitým zadostiučiněním nám byla po měsíci došlá „červená hláška“ o jeho hospitalizaci s hepatitidou.
Potřeba GG stoupala, jeho dodávky se však nezvyšovaly. Proto jsme údajně všechen dodaný GG uchovávali ve skladu očkovacích látek na stanici a výdej každé ampulky byl přísně posuzován a evidován podle zásady „ nač, proč a komu“. Do rekreační vily pro rodiny vedoucích činitelů KSČ v Beskydách přijel pětiletý chlapec, kterého druhý den pobytu odvezla sanitka s podezřením na hepatitidu. Správce vily s pracovníkem MěV KSČ přijeli na stanici a chtěli 62 balení GG „pro ohrožené soudružky a jejich děti“. Požádal jsem je, aby mne nejprve zavezli do vily, kde jsem chtěl posoudit riziko šíření nákazy a počet kontaktů, kterým měl být podán GG. To briskně odmítli a odjeli. Během dvou hodin jsem byl spolu s krajským hygienikem předvolán k městskému tajemníkovi KSČ, který se drsně vyptával jak je možné, že jsem GG nevydal. Znal jsem však už tyto stranické móresy. Dříve než jsem vyrazil na městský výbor telefonicky jsem získal jsem od epidemiologa tamního OHES informace z jejich depistáže o poměrech ve vile. Tyto informace spolu s citací platných předpisů o zacházení s GG nakonec postačily k obhajobě našeho postupu. Kancelář jsem opouštěl se shodným názorem tajemníka i krajského hygienika, že „nemám správný morálně-politický profil“. Později nám Zdravotní zásobování zkrátilo plánované a objednané množství GG o „dodávku pro zvláštní účely“. Její příjemce nebyl uveden.
Na poslední případ záškrtu si nevzpomínám, za to poslední epidemii záškrtu na škole v Ostravě-Radvanicích, s více jak 20 případy a se 3 úmrtími, mám v dobré paměti. Bylo to v roce 1959, tři dny jsme testovali více jak 200 žáků na imunitu vůči záškrtu. K intradermální aplikaci malé dávky difterického toxinu (Schickův test) jsme užívali „tuberkulinky“ a malé jehly, obojí tehdy velmi nedostatkový materiál. Proto jsme museli ve školní „chemické laboratoři“ použité stříkačky a jehly sterilizovat varem. Tam jsem si dokonale osvojil nitrokožní podání vakcíny a poprvé zažil bolesti prstů a rukou z mnohonásobného vyvíjení dostatečného tlaku na píst stříkačky, aby „pupenec“ na kůži byl potřebně velký. Později, v začátcích očkování proti VH-B a při výzkumných úkolech s chřipkovými a dalšími vakcínami, jsme tento postup užili ještě mnohokrát, prakticky až do získání očkovacích „pistolí“. Ale to už je jiná historie. Musím se ještě vrátit k epidemii v radvanické škole. Pamětníků na velkou paniku, která při epidemii vznikla mezi rodiči, učiteli i mezi lidmi v Radvanicích, bude už málo. Stále však vidím ty vystrašené tváře při nálezu „Schick negativní“ a projevy beznaděje až agrese při nedostatku difterického antitoxinu. Rád bych, aby mladší kolegové nikdy nic podobného už nezažili.
Určitou zvláštností v našem kraji byla pionýrská práce dr. Nedvídka na problematice klíšťové encefalitidy (KE). Úzce spolupracoval s infekcionisty na zlepšení diagnostiky a hlášení této nákazy. Zorganizoval prohlídky chorobopisů, i starých, s cílem najít pacienty s typickými projevy KE a podle jejich bydliště vymezit oblasti endemického výskytu KE. Prozíravě prosadil nástup absolventů přírodovědecké fakulty MU na protiepidemické odbory. Šťastnou ruku měl při získání RNDr. Jaroslava Ašmery, který se stal velmi platným pracovníkem protiepidemického odboru ostravské KHES a vyhlášeným odborníkem i v mnohem širší pracovní náplni než je samotné téma KE. Časem získal pro všechny OHES SM kraje vysokoškoláky, kteří se ujali řešení problematiky parazitárních nemocí včetně plánování a kontroly dezinsekčních a deratizačních akcí. Podíleli se také na „spanilých jízdách“ do míst předpokládaného výskytu infikovaných klíšťat, ohnisek klíšťové encefalitidy. Klíšťata byla sbírána vlajkováním, byl určen druh, počet a tak byl vymezen areál ohniska. Areál byl na přístupových místech označen tabulemi s výstrahou, někde i s pokyny jak zacházet s klíšťaty přichycenými na těle. Později virologické oddělení KHES Ostrava prokazovalo v ulovených klíšťatech také přítomnost viru.
HES dostala do vínku i různá dezinfekční pracoviště. V ostravské Dezinfekční stanici při KHES pracoval asi tucet starších, zkušených pracovnic a pracovníků. Jejich technické vybavení se skládalo většinou z trofejní válečné aparatury v podobě mobilních šaten a sprch, kotlů na ohřev či přepravu zásob vody, rozprašovačů dezinfekčních a desinfekčních přípravků, ale i ze zásoby náhradního prádla a přikrývek. Dezinfekční a desinsekční práce dlouho patřily k nejžádanějším. Teprve mnohem později vznikaly různé asanační skupiny mimo HES a úkoly hygienické služby se zúžily na ohniskovou dezinfekci a kontrolu DDD ve zdravotnických zařízeních.
Postupně se OHESy a KHESy rozrůstaly. Zatím co například v začátcích přespával jistý okresní hygienik na posteli pod deštníkem (střechou pršelo) v jediné místnosti – kanceláři (čekal na přidělení bytu), později pomalu stoupal počet pracovníků a na stanicích vznikaly pomocné provozy. Mimo odborných pracovníků byli zde administrativní pracovníci v čele se správcem, účetním, dispečerem „autoparku“ čili ze 2-3 jedním pověřeným řidičem, domovníkem, který byl současně údržbářem atd. Laboratoře, hlavně mikrobiologické, potřebovaly umývárnu skla, varnu půd, sklad, někdy sloužící také jako sklad očkovacích látek, nebo primitivní archiv. Tyto pomocné provozy byly zpravidla ve sklepě budovy spolu se skladem uhlí, případně i kotelnou. Specifického využití se sklep MěHES Ostrava dočkal na počátku 60. let minulého století, kdy začalo očkování proti poliomyelitidě Sabinovou vakcínou. Lahvičky s vakcínou musely být stále, zejména během transportu, uchovávány na ledu. Pořádně těžké kvádry ledu byly dováženy z lednice ostravského pivovaru, ve sklepě jsme je sekerou a kladivy roztloukali na menší kusy. Těmi se plnily velké várnice zapůjčené od vojáků a obkládaly se jimi lahvičky s vakcínou. Rozvoz vakcíny na očkovací místa vyžadoval jak dohodu o době dodání, na kterou byly také zvány matky s dětmi k očkování, tak posílení dopravy o vozy a o fyzicky zdatné pracovníky. Mimo vakcíny se totiž rozvážely také pěti- a desetilitrové láhve, ale i demižony s naředěným sirupem, který připravovala městská lékárna. Naštěstí byl po pár letech sirup „na lžičku“ zaměněn za kousek piškotu, který děti také snadněji přijímaly.
Dnešní práci u počítačů, kopírek a telefonů předcházely jiné technické „vymoženosti“. Při pohledu do starších časů to byly faxy, dálnopisy, ormigy, xeroxy a bez techniky především depistáže v terénu, nezřídka konané „per pedes apostolorum“. Mimořádně namáhavé a někdy i nebezpečné bylo šetření rodinách zejména cikánů, řeckých a jiných přistěhovalců, se kterými bylo těžké dorozumění. K našim radám a pokynům byli nedůvěřiví, na nějaké kontroly zdravotního stavu i očkování zpravidla nešli, také proto, že žili mimo větší obce a dostupnost lékaře byla špatná. Byť se na depistáže jelo vzácně přidělenou sanitkou, zpravidla starým, nevytápěným Tudorem, byly takové cesty utrpením.
Pravidlem byla spolupráce s veterináři jak při opatřeních v chovu krav umístěných v bangózních, nebo v tuberkulózních izolátech, tak při kontrolách zacházení s nadojeným mlékem a práce v mlékárnách. Velké epidemie salmonelóz, jejichž zdroje byly mezi chovanými kravami, nebo drůbeží, se opakovaly po řadu let.
Byla „éra pasportizace“, kdy se plýtvalo silami a časem na zjišťování velikosti, vybavení případně i kapacity různých objektů, od budov po ledničky a sterilizátory. Očividným úspěchem však bylo průkazné zjištění, že v Ostravě samé i v celém kraji je nedostačující kapacita infekčních lůžek a později došlo k nápravě tohoto stavu.
Velké národohospodářské ztráty působila absence pracovníků na dolech a v hutích. Mezi přední úkoly epidemiologů v SMK proto patřila preventivní a represivní opatření při chřipkových epidemiích. Počáteční sledování počtu nemocných s akutní respirační infekcí (ARI) a podílu práce neschopných mezi nimi bylo později rozšiřováno o profylaxi chřipky specifickým koňským sérem, nebo masivními dávkami vitaminu C. Na prevenci chřipky byl v kraji zacílen dlouholetý výzkum etiologie ARI a možností snižování jejich výskytu. Příznivé výsledky tisícových terénních studií s podáváním Impulsinu, Amantadinu, či Remantadinu, byly dosaženy spoluprací epidemiologů a virologů (Heinz, Januška) v SMK. V rámci rozšířeného Virologického programu byly testovány dostupné chřipkové vakcíny, především naší výroby (Adinvira, Subinvira), v omezené míře i jiné (např. sovětské živé a atenuované) vakcíny. Odbornou pomoc nám poskytovali pracovníci IHE Praha (zvláště doc. L. Syrůček a B. Tůmová) a také doc. J. Červenka z Bratislavy. Nedostatek injekčních stříkaček a jehel pro tak velké očkovací akce vedl k používání tlakových injektorů. Bylo jich málo a byly značně poruchové. Velmi výhodná a dobře přijímaná byla však původně nouzová intranazální aplikace inaktivovaných chřipkových vakcín. Tento originální postup vyvolal velkou pozornost. Zájemci o seznámení se s ním přijížděli z různých států (SSSR, Polsko, Kuba, Vietnam, Egypt). Výsledky byly soustředěny do závěrečných zpráv o výzkumném úkolu P-17-535-502-05 „Hodnocení profylaktických postupů při respiračních virových nákazách“ za tři pětiletky.
Při současně převládající animozitě vůči cikánům – Rómům vzpomínám na situaci v počátcích činnosti hygienické služby. Poměrně často bylo pracovníkům HS ukládáno, aby zajistili na místě pobytu kočovných skupin cikánů jejich dočasnou izolaci a zařídili kontrolu jejich zdravotního stavu, očkování dětí a likvidace pozůstatků po jejich odjezdu. Těmto akcím veleli příslušníci VB, kteří nás velmi časně zrána odvezli na „místo zásahu“. Obvykle už bylo obstoupeno hlídkami se psy, které všechny polapené, z tábora prchající osoby, drsně předváděly k vyšetření. Poprvé jsem viděl jakou stopu zanechá pendrek. K orientačnímu vyšetření mi přivedli zadrženou mladou ženu. Rvala se s příslušníkem a křičela na mě: „Čo chcetě, chceš p..u ?“ Rázem si strhla šaty a byla jen tak, jak ji pánbů stvořil. Po chvíli všeobecného překvapení dostala od příslušníka pendrekem přes holý zadek a začala ječet, že je těhotná a že je bitá. Byla to výjimečná příhoda, protože cílem bylo hlavně najít, zadržet a léčit osoby s trachomem, tuberkulózou a s projevy kapavky, nebo lues. Po orientačním vyšetření v táboře, zpravidla v košatině některého vozu, byly osoby s podezřelými nálezy sanitkami odváženy ke specifickému vyšetření na oční, plicní, nebo gynekologické oddělení nemocnic. V prvých letech byl u osob přijíždějících hlavně ze Slovenska častý trachom a u žen kapavka. Romantika kočujících cikánů časem mizela a začaly potíže s klany usedlými na periferii města, často ve zchátralých budovách, poznamenaných ještě válečnými šrámy. Základem úspěchu potřebných epidemiologických opatření mezi cikány bylo navázání styku s jejich představiteli - králi. Jednal jsem s jejich královnou, která měla svůj „palác“ nedaleko řečiště Odry u Svinovských mostů. Tato stará žena slula u svých „poddaných“ značnou autoritou. Když se mi ji po třetí návštěvě podařilo přesvědčit o potřebě a výhodách očkování dětí skutečně asi všechny matky jejího klanu přišly s dětmi na očkování. Nicméně nájezdy nových „příbuzných“ k již usedlým rodinám tyto dohody narušily. Příliv trvá dodnes a stále představuje zdravotní riziko.
Postrachem bývaly „kontroly proočkovanosti“, načasované na dobu letních dovolených. Týkaly se všech dětí, které dosáhly věku kdy se na ně vztahovalo povinné očkování a byly evidovány v ordinaci místně příslušného pediatra. Byla to sysifovská práce, která při řádném provádění zabrala i zkušeným AHS několik týdnů pracovní doby. Hodnověrnost výsledků kontroly byla velmi kolísavá. Proto v pozdější „počítačové“ době po dobrých zkušenostech s vlastním Informačním systémem přenosných onemocnění (ISPO) byl v Ostravě a v některých okresech zaveden Informační systém imunizace dětí (ISID). Na vzniku systémů, jejich provozu a aktualizaci, měla zásluhu skupina epidemiologů a matematiků, z nichž uvedu aspoň dvě jména: dr Králíková, dr Holáň. ISID byl vynikající způsob zcela objektivní, automatizované kontroly proočkovanosti, s možností cílené kontroly u jednotlivce, vybrané kohorty nebo skupiny dětí, či podle druhu a šarže aplikovaných vakcín. Pediatrům pomáhal určit děti, které mají být v optimálních termínech očkovány, stanovil jejich počet a umožnil tím poměrně přesně naplánovat kdy, kolik a jaké vakcíny bude zapotřebí. Záznam o provedeném očkování se vracel do řídícího centra ISIDu, kde byl trvalou informací, umožňující automatický, aktuální vyhlášce odpovídající výpočet optimálního termínu dalšího očkováni. Navíc centrum na tento termín posílalo očkovanci (rodičům) pozvánku k očkování a současně příslušnému pediatrovi seznam dětí, zvaných na jím stanovenou dobu. Pokud vím, nikde ve světě neexistuje ani dnes dokonalejší systém evidence a kontroly očkování dětí. A dokázal by zvládnout též evidenci imunizace starších osob. Po několika letech úspěšného provozu ISID v podstatě zanikl na úbytě financí, sponzorů a hlavně přehnanými obavami z porušování osobní svobody ba i špiclování občanů.
Zkušeností s nežádoucím sledováním práce a soukromého života je přehršel. O části z nich jsem psal ve svých vzpomínkách (ePitaval). Zde jako příklad uvádím jen příhodu z roku 1968, kdy začaly přípravy na očkování dětí proti spalničkám. Museli jsme se tehdy popasovat s řadou dotazů velmi dotěrných „novinářů“, kteří žádali informace o „bílém moru“, kolik máme případů, kde, kolik je mrtvých a proč jim tajíme tyto údaje. Bylo to v době okupace sovětským vojskem, šlo o existenci, ne-li o život. Naštěstí se ukázalo, že následkem porušení listovního-poštovního tajemství (obsah telefonních hovorů a dálnopisných zpráv) došlo při inteligenci pomahačů okupantů k záměně odborného názvu nemoci „morbilli“ za „bílý mor“. Bublina splaskla a my si oddychli.
Nesmím zapomenout na odborné vzdělávání pracovníků HS, které bylo dříve, podle mého názoru, kvalitnější a hlavně soustavné. Každoroční školící akce pražského Doškolováku pro určené skupiny odborníků, spolu s tématicky zaměřenými semináři a krajskými Epidemiologickými dny, zvyšovaly odbornou úroveň a sjednocovaly pracovní postupy terénních pracovníků. Porady, svolávané v krajích každý měsíc, umožňovaly rychlou výměnu zkušeností, předávání nových informací i připomínkování zamýšlených změn a nových úkolů. Stále jsem přesvědčen, že „ve vědění je síla“, která nám pomáhala odborně argumentovat a vyvracet zcestná tvrzení, například o škodlivosti očkování, o neúčinnosti některých vakcín, preparátů nebo postupů. K tomuto účelu sloužily také Studijní materiály protiepidemického odboru KHS SMK, později jinak pojmenované, ale vycházející každý měsíc už po 39 let. Je už mimo rámec těchto vzpomínek uvádět řadu kurzů, nebo stovky přednášek jak pro zdravotníky, tak pro veřejnost.
Byla však také různá školení a prověrky: BOP- z bezpečnosti a ochrany při práci, PO- protipožární ochrany, CO- civilní obrany, školení straníků KČS, Večerní univerzita M-L, dobrovolně povinné školení nestraníků, včetně ostře sledované účasti vedoucích – nestraníků (bylo jich však málo) na veřejných stranických schůzích a denního odběru Rudého práva, účasti na prvomájových průvodech, na shromážděních vyjadřujících podporu našeho lidu Kubáncům, Vietnamcům a dalším cizincům, kteří úpěli pode jhem kapitalismu. Dlouho se konaly denní pětiminutovky s politickým referátem, nebo aktivy o závazkovém hnutí k tomu, či onomu výročí. Popis činnosti ROH, SČSP, nebo BSP by vyžadoval mnohem více místa, stejně jako bohatý společenský život kolektivů pracovníků HS. Je třeba připomenout brigády na pomoc při sklizni brambor, řepy, lnu, k odklízení sněhu, k jarnímu či podzimnímu úklidu pracoviště a okolí, akce sběru starého papíru, „soudružské návštěvy“ v době významného jubilea některého pracovníka či u dlouhodobě nemocných, nebo kolektivní návštěvy kina a divadla.
Nejenom prací živ je člověk… Možná, že právě existence dvou stanic (MěHES a KHES) v jednom městě – Ostravě a určitá řevnivost mezi nimi, potencovala soutěživost kolektivů jejich pracovníků. Slavné byly každoroční fotbalové zápasy, na kterých jsem se jako „mladík“ také aktivně podílel. Končily boulemi a odřeninami po pádech na škvárových hřištích, naprostým fyzickým vyčerpáním hráčů a odvážením divoce povzbuzujících diváků, notně posílených ohnivými nápoji. Méně dramatické byly souboje při volejbalu, stolním tenisu a šachu. Rád a s obdivem k účastníkům vzpomínám na kulturní akce, v podobě koncertů komorního kvarteta, jazzové kapely, nebo výstav obrazů, grafiky a řezbářských prací našich zaměstnanců. Aktivitou proslul jednu dobu fotokroužek, dokumentující významné události a osobnosti HS, jehož tehdejší předseda obdržel 1. cenu v krajské soutěži fotografů za snímek večerního Václavského náměstí. Fotografie obohacovaly kroniky vedené na většině pracovišť a byly vítaným materiálem pro archiv HS.
Tyto světlé stránky tehdejší práce na HS nám pomáhaly překonat mnohem častější těžké chvíle. Ale jak výstižně napsala L. Harudová: „Naplňovalo nás vědomí, že budujeme něco potřebného a užitečného. Když se postupně situace zlepšovala, měli jsme aspoň na chvíli pocit uspokojení“. Dnes je situace značně odlišná. Snad proto, že již delší dobu jsem mimo současné dění v HS, nevím, zda je nyní lepší. Ani co do výskytu, prevence a represe infekcí, ani co do respektování činnosti hygienické služby lidmi se mi to tak nejeví. Dnešní pracovníci mají jiné problémy a prožívají situace, nad nimiž se zase budou divit jejich následovníci.
Považuji proto za vhodné uchovávat jak dokumenty, tak vzpomínky na naši historii, třeba v podobě příležitostných almanachů. Kdo by chtěl získat bohatší a přesnější vzpomínky na činnost Krajské hygienické stanice v Ostravě, může si přečíst Almanach KHS o 45ti letech činnosti hygienické služby v SMK. Bohužel, služby stále jen „hygienické“, neboť název „epidemiologické“ byl pro některé takyvzdělance obtížně vyslovitelný a zřejmě ještě hůře pochopitelný.
I když pracovníky na Bělidle nestřežil ani nestřeží žádný Sultán nebo Tyrl a mají dnes k tomu perfektní vrátnici a rafinované systémy alarmu, pamětníci starých časů jim přejí bezpečí, hodně vytrvalosti a dalších úspěchů.
MUDr. Vladimír Plesník
emeritní vedoucí protiepidemického odboru KHS Ostrava
vplesnik@volny.cz
Zpět