Neionizující záření
Zveřejněno: 21. 2. 2007
Člověk je odpradávna obklopen nepřetržitě elektromagnetickým zářením. Ve 20. století k těmto přírodním zdrojům přibyly zdroje umělé, vyrobené člověkem s cílem zjednodušit a zpříjemnit si život. Tyto zdroje se nacházejí téměř všude, ačkoliv si to člověk ani neuvědomuje.
Ke konci 20.století pokročily znalosti o působení neionizujícího elektromagnetického záření a elektrických a magnetických polí na biologické objekty do té míry, že bylo možné přikročit ke stanovení dobře zdůvodněných hygienických limitů pro celý frekvenční interval, tj. od statických elektrických a magnetických polí až po krátkovlnnou hranici ultrafialového záření.
V roce 1998 publikovala komise ICNIRP (Mezinárodní komise pro ochranu před neionizujícím zářením) směrnice, ke kterým vydala Světová zdravotnická organizace (WHO) prohlášení, že jejich dodržování pokládá za dostatečnou ochranu zdraví.
Základní limity stanovené ve směrnici ICNIRP převzalo do legislativy ČR nařízení vlády č. 480/2000 Sb., o ochraně zdraví před neionizujícím zářením. Limity vycházejí z experimentálně dobře ověřených a kvantifikovaných krátkodobých účinků elektromagnetických polí a záření. Pro posouzení je rozhodující dozimetrickou veličinou pro nižší frekvence hustota elektrických proudů indukovaných v těle, pro vyšší frekvence pak měrný výkon absorbovaný v těle nebo v jeho části.
Hloubka pronikání elektromagnetického pole do živé tkáně závisí na jeho frekvenci. Elektromagnetická energie je tělem pohlcována a přeměňuje se v teplo. Normální termoregulační procesy lidského těla toto teplo odvádějí. Všechny zjištěné důsledky působení elektromagnetického pole na živé organizmy souvisejí jednoznačně s ohřevem. Působení elektromagnetické energie na tkáně lidského těla je příliš slabé na to, aby způsobilo jejich významnější oteplení. Při intenzitách elektromagnetického pole nižších než mezinárodně stanovené limity nezjistila žádná studie jeho nepříznivý vliv na zdraví.
Jednim z často diskutovaných zdrojů neionizujícího záření jsou základnové stanice mobilních operátorů. Základnové stanice slouží k přenosu a příjmu radiových signálů z mobilních telefonů a v poslední době stále více též k přenosům dat.
Základnové stanice jsou ve větší míře z důvodů pokrytí kapacity instalovány v zastavěných oblastech. Anténní systém těchto stanic vysílá výkon od několika wattů až po stovky wattů v závislosti na velikosti oblasti, pro kterou zajišťují spojení. Antény jsou umísťovány na budovy nebo věže ve výšce 10 až 50 metrů nad zemí. Tyto antény vysílají signál do okolí v horizontálním směru obvykle do značné šířky, ale ve směru vertikálním jsou naopak směrovány velmi úzce. Z tohoto důvodu bývá v úrovni terénu intenzita pole přímo pod anténou základnové stanice velice nízká, se vzdáleností od antény pak nejprve mírně vzrůstá a ve větších vzdálenostech opět klesá.
Provozovatelé základnových stanic jsou dle § 35 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, povinni před zahájením provozu vypracovat dokumentaci, ve které je doloženo výpočtem nebo měřením dodržení nejvyšších přípustných hodnot neionizujícího záření z hlediska možné expozice fyzických osob, a předložit tuto dokumentaci příslušnému orgánu ochrany veřejného zdraví. Tato povinnost se vztahuje rovněž na rozšíření či technologické úpravy stávajících staveb.
V rámci státního zdravotního dozoru bylo v roce 2006 kontrolováno 55 základnových stanic instalovaných v Moravskoslezském kraji. Jednalo se převážně o stavby umístěné na školách a obytných domech. Rovněž bylo řešeno pět podnětů z řad občanů a organizací. V jednom případě bylo provedeno kontrolní měření elektromagnetického pole v rodinném domku. V žádném z případů nedošlo k překročení nejvyšších přípustných hodnot stanovených v nařízení vlády č. 480/2000 Sb., o ochraně zdraví před neionizujícím zářením.
Zpět